Ale jak se mám chovat? Vždyť jsme pořád Vietnamci a máme svoji vlastní kulturu chování k druhým.
Ne, dneska se nebudu týrat pravidly, dneska chci být šťastný.
Koukám se na ně a jedna stojí tak blízko, že si zvídavě přivoním k jejím vlasům. Nejraději bych ji chytil za boky a přitulil se.
Tyhle musí být počeštělé, to poznám přeci, mám dobrou teorii - nemalují se jako korejské holky, ale jinak mají podobné znaky: velký telefony a nosí dlouhý černý kabáty.
Zbývá mi 13 minut než dojedu na zastávku. Co teď? Jedna je vysoká a má krásné rovné vlasy obarvené do hněda. Líbí se mi. Nechci se na ni žádostivě dívat, aby nezachytila můj pohled. Tak se dívám na odraz v plexiskle. Kdyby si tak sundala brýle, abych viděl její oči. To by bylo supr.
Ještě čtyři zastávky a musím vystoupit. Už nemám čas. "Odvahu chlapče! Tahle ti řekne ano, uvidíš, chovej se hlavně normálně."
Dvě zastávky do konce. Nastoupí mladý vysoký bílý kluk a jenom slyším ve vietnamštině "Ten je hezkej viď?". "Je, ale já už mám Michala."
"Cooooooo!?" Smutně si opřu hlavu o sklo a pomyslím si "Ach jo, tyhle jsou na bělochy, tak nic." Na to vidím z tramvaje Číňana jak líbá svoji blonďatou přítelkyni. "Hm, díky kámo."
Je mi zase lépe, utvrdil mě ve své orientaci. "Taky jednou potkáš svoji Míšu, vydrž."