Milí přátele, protože nemám peníze na psychologa tak se budu dneska svěřovat Vám. Do blogu. Odpusťte mi. I já mám slabší dny.
Pane doktore. Byl jsem nedávno na pracovním pohovoru. Nebavme se o tom, jestli jsem uspěl nebo ne. To teď není důležitý.
Důležitějším tématem jsou moje emoce. Bublá to ve mě, tak tomu dejme prostor.
Odešel jsem z pohovoru takovej skleslej a zádumčivej. Neměl jsem ani chuť jít nakupovat zboží do Večerky. Říkal jsem si „Pročpak jsi kluku takovej pláčtivej? Líbil ses jim.“
Byl jsem duchem úplně někde jinde. Na nádraží jsem si pak koupil nesprávnou jízdenku domu. Ve vlaku mě čapla průvodčí a musel jsem dát 129Kč za novou jízdenku. Bolí to.
Tak jsem začal přemýšlet: ve vyhledávači si najdou moje jméno. Naskočí jim tento blog a zjistí jaký asi jsem. Tento blog nepíšu, abych na to odkazoval personalisty. Píšu to pro sebe i pro Vás. Cílem je vzájemné sebepoznání.
Ale dá se z toho snadno udělat obraz jaký člověk nejspíš jsem. Jestli správnej nebo špatnej, to nechám na Vás.
Další důvod bude asi i skutečnou odpovědí.
Jsem introvert, vyhledávám ticho, mám zálesáckou mentalitu. Dokážu sám se sebou trávit celé týdny. Kdybych si měl vybrat domácího mazlíčka, tak si koupím akvarijní rybičku. Ke spokojenosti mi stačí krátká procházka v přírodě.
Pohovor je příčinou mého smutku.
Jsem smutný, protože musím během 30ti minut dokázat, že jsem ten nejlepší. Cítím se jako levná prostitutka. Vadí mi to. Své vnitřní já šlechtím jako když klenotník navrhuje šperk. Rozumíte mi. Nejsme přeci kus zboží.
Řeknu Vám to přímo, tato doba není pro mě. Ale já vím, jak to dneska chodí. Musíme platit nájem, živit děti, podporovat rodiče.
Tak jsem přemýšlel o tom, jestli změnit sám sebe, z introverta na extroverta. Za účelem přežití v dnešním světě.
Došel jsem k závěru proč bych to dělal? Jsem jaký jsem. Lidi mě už tolik nepomlouvají, rodina toleruje mé samotářské podivínství. Nežiju na dluh, spát chodím s plným žaludkem, mám nadbytek času pro sebe. Uvnitř jsem šťastným knihomolem.
Nezměním se jen proto abych dostal práci. To budu radši hladovět.
Pane doktore, děkuji že jste mi naslouchal.
„Není zač Tiene, dnešní posezení je za 800Kč."
Aha. Ve středu mi zavolají, jestli mě berou nebo ne. Nebojte se, udělám proto cokoliv. Tak bych Vám to zaplatil při první vejplatě.
„V to doufám. A snaž se."
