Být český Vietnamec není žádná legrace

Být český Vietnamec není žádná legrace. Je to lopota. Dám Vám příklad. Libí se mi české holky, dívám se na ně celý život, jsem na ně zvyklý. Není to žádné tajemství. Mám je ve škole, mám je v práci, jsou všude.

Ale i přesto vím, že nakonec skončím s Vietnamkou. Nemůžu mít prostě obojí, nemám na to dost velkou peněženku. A proč skončím s Vietnamkou? je to velice jednoduchý – chci aby byla jako moje máma (hlavně ji to neříkejte prosím Vás).

Strávili jsme spolu přes dvacet let, uměla mi zkazit zažívání a vzít duševní klid. Ale vím jak na ni. Všechny ty emoce znám, nejsou mi cizí. Vím, jak s tím pracovat.

Manželská poradna nebude v našem krásném manželství nikdy potřeba.

Vietnamky jsou ke všemu drobné, sladké a lepím se k nim jako k čokoládové zmrzlině. V jejich blízkosti se ve mně vždycky probudí ochranářský instinkt. Tenhle pocit vedle velkých českých holek prostě nemám. Spíš čekám, že mě ony ochrání na večerku před nějakým opilcem. Čekám, že za mě vyhlásí nějakou pomluvu, protože než se vymáčknu, tak to trvá mnohdy celý večírek.

To si nemůžu dovolit. Jsem přeci chlap (nebo ne? Snad občas, nevzpomenu si). To já musím ženu chránit jinak moje sebevědomí půjde dolu. To já musím jít vepředu, když budeme na procházce, držet frontu u pokladny a dojídat v restauraci. To není žádná práce pro ženy. To je moje práce. Držet kopí a štít.

Tak to vidíte, není to žádná legrace. Je to jako kdyby Vietnamec chodil na nudle do čínské restaurace. A dával přednost pekingské kachně před jarními závitky. Časem si uvědomí, že se to prostě nedělá. Má chodit ke svým.

Kdoví co se to semnou teď děje.

Ještě před pár měsíci bych byl rád za jakýkoliv vztah, ale vždycky přijde takový "nacionalistický" pocit zodpovědnosti přispět k množení svého druhu/národa. Nevím, jak to přesněji vyjádřit. Ale nějaký pocit k mateřské zemi ve mně přeci jenom je, i když neuvědoměle. Přiznám se, že si to záměrně nevyvolávám.  

Druh k druhu asi holt patří. Stává se ze mě snad darwinista? Asi si to musím v hlavě ještě nějak srovnat, abych si přiznal, že chci opět žít se svojí mámou. Slyšel jsem, že v Dejvicích je prý jeden dobrý psycholog. Objednám se na příští pondělí.